Představte si, že budete chtít na zahrádce pěstovat bylinky. Legislativa by Vás ale nutila, abyste každý rok bylinkovou zahrádku sklidili a zasadili nové trvalky. Jinak byste bylinky pěstovat nemohli. Pokud ano, stálo by Vás to vyřizování výjimek nebo šikovné kličkování v zákoně. Stejné je to v lesnictví. Zákon a vyhlášky, které se ho týkají, vedou hospodáře nejčastěji k umělé výsadbě stejnověkého lesa. Většinou se „zralé stromy” sklidí, vykácí a vzniklé mýtiny se osází. V lese se dá hospodařit i jinak. Některé druhy stromů můžou dorůstat ze svých pařezů, jinde vytěžený strom nahradí malé stromky, které rostly pod ním. Nevznikají tak velké holoseče a stromy nejsou stejně staré (a tím jsou i méně náchylné ke kalamitám). Ale hlavně les na místě, kde stál, vždy najdete. Nezbude po něm jen mýtina.
Současné znění lesního zákona upřednostňuje jediný tvar lesa – les vysoký – a jediný způsob hospodaření – pasečný neboli holosečný se stejnověkými porosty. Aby byly lesy odolné proti suchu, musí být druhově pestré, věkově různorodé a bohatě strukturované. V některých místech jsou jako doplněk krajinné mozaiky vhodné i tzv. nízké a střední lesy. Tomu by legislativa neměla bránit. Další pozměňovací návrh dává ministerstvu životního prostředí možnost vydat pro národní park odlišné vyhlášky než vydává Ministerstvo zemědělství pro hospodářské lesy. To dává smysl - cíle národních parků a hospodářských lesů jsou zcela odlišné. Zatímco cílem národních parků je chránit nerušený vývoj přírody, cílem hospodářských lesů je vyvážené plnění produkčních (dřevo, lesní plody, zvěřina) a mimoprodukčních (zadržování vodu, ochrana půdy, klimatu, biodiverzity, rekreace) funkcí.